KOMENTÁŘ K VIDEU: MOCHYNĚ PERUÁNSKÁ

Mochyni peruánskou někdo zbožňuje, jiný ji naopak nemusí.
Rostliny potřebují výživnou půdu, proto na podzim zapravím do záhonu hnůj.

Semena vysévám do substrátu pro výsev a množení v polovině března.
Dřív to v domácích podmínkách nemá cenu, protože jsou ještě krátké dny
a rostliny pak mají tendenci se vytahovat za světlem a nesílí.
Takto by měly být rostliny akorát velké pro vysazení na záhon v květnu.

Květináč postavím na parapet do místnosti s pokojovou teplotou.
Substrát nechám nejdřív nasáknout vodou a pak už ho jen udržuji vlhký,
aby semena nevyschla.
Předpěstované sazenice se dají také koupit v zahradnictvích.

Asi za 6 týdnů od výsevu, tedy koncem dubna, jsou rostliny dostatečně veliké na to,
abych je mohla přepikýrovat, čímž jim vytvořím lepší podmínky pro další růst.
K tomu znovu použiji výsevní substrát.

V polovině května, kdy už podle předpovědi nebudou hrozit mrazíky,
vysadím sazenice na připravený záhon.
Rostliny kromě plného slunce potřebují dostatek místa, protože se hodně rozrostou.

Začátkem června se začaly objevovat první plody, první květy jsem bohužel propásla.
Podle návodu jsem vyštipovala boční výhony, ale asi moc opatrně,
protože rostliny se rozrostly tak, že začaly utlačovat sousední zeleninu.

Objevují se stále nové a nové květy a plody, ale žádné nedozrávají.
Rostliny tedy ostříhám, aby veškerou sílu soustředily do dozrávání stávajících plodů.
Některé výhony mají skoro dva metry, tak je přiváži ke spirálám nebo tyčkám,
aby se neplazily po zemi.
14 dní po ostříhání, tedy v půli srpna, je na záhonu zase džungle. 

Mochyně neboli Physalis patří mezi lilkovité, stejně jako rajčata, lilek nebo brambory.
Nejčastěji se srovnává s rajčaty, ale na rozdíl od nich byly rostliny mochyně
zdravé až do konce vegetace.
Celé léto vydatně zalévám, nejlépe každý den a díky zapravenému hnoji vůbec nehnojím.

První zralé plody objevím začátkem září.
Poznám to tak, že kalich neboli lampionek, ve kterém jsou plody uzavřeny, šustí.
Nejlepší jsou čerstvě utržené z keře.

Existuje několik desítek druhů mochyní, ne všechny jsou však jedlé.
Např. mochyně židovská třešeň. 
To je trvalka, která se pěstuje hlavně pro svoje sytě oranžové lampionky
a nikoliv pro plody.

Začátkem podzimu začaly žloutnout listy a na keři je ještě spousta nezralých plodů.
Konečně mám ale i hodně zralých.

Žlutooranžové plody mají sladkokyselou osvěžující chuť,
která připomíná trochu jahody, ananas a grapefruit,
a proto se často používají jako ozdoba dortů nebo jiných dezertů.

Plody obsahují mimo jiné hodně vitamínu C a řadu minerálních látek,
např. draslík, fosfor a vápník.
Mají dezinfekční účinek na trávicí trakt a močový systém.

Často se také tepelně upravují, dětem udělají radost třeba ovocné knedlíčky.
Po džemu, který připomíná meruňkový, se u nás doslova zaprášilo.
Sušené bobule vypadají jako rozinky, ale jsou kyselejší.

Než přišly začátkem listopadu první mrazíky, rostliny stále kvetly
a byly plné nových šlahounů.
Plody sice menší mrazíky vydrží, ale listy ne.
Mochyně peruánská je v tropickém pásmu vytrvalá rostlina,
v našich klimatických podmínkách se pěstuje jako jednoletka,
jelikož ji první mrazy zničí.

Těšila jsem se, že plody doma dozrají, ale dozrálo jich velmi málo.
Škoda, příští rok tedy vyzkouším mochyni ojíněnou,
protože tato nízká odrůda by měla plodit mnohem dřív.

Jinak se dají z přezrálých kuliček usušit semena a uschovat je do příštího jara.

Mochyně peruánská původně pochází z Jižní Ameriky.